Hostivické zvony

Historie

Letos je to přesně sto let od veliké slavnosti, při níž byly do věže hostivického kostela instalovány tři nové zvony, které nahradily dva zvony zrekvírované v první světové válce. Jenže netrvalo ani dvacet let a všechny tři zvony byly zrekvírovány znovu, tentokrát pro hitlerovskou válečnou mašinerii. 

Historie hostivických zvonů je poměrně barvitá, plná zvratů a výměn. O nejstarší zvony jsme přišli za třicetileté války, koncem 18. století zničil zvony požár, zvony nám zabavili za první i za druhé světové války. A i umíráček, který ve věži ponechali, byl při Pražském povstání rozstřelen.

Neznamená to ale, že dnes ve věži žádný zvon není. Ze střepů rozbitého zvonu a přidaného materiálu byl vyroben zvon nový, který byl zasvěcen sv. Václavovi. To je dnes hlavní zvon, který můžete slyšet každou neděli a při významných událostech.

Druhý zvonek nechali v roce 1950 ulít manželé Stádníkovi, Tomkovi, Hořešovských a Evanových. Pamětníci si pamatují, jak na něj zvonívali, jsou ale i doklady, že byl zavěšen až začátkem 70. let. Ale ve zvonové stolici zbývají ještě dvě místa pro velké zvony.

Sbírka před sto lety…
Po první světové válce zbyl ve věži kostela jen umíráček. Na jaře roku 1924, tedy přesně před sto lety, uspořádali hostivičtí občané sbírku na tři nové zvony. Paní Marie Fialová s kaplanem Josefem Roháčem chodili dům od domu, dokud celou částku nevybrali. Zvony dodala firma Herold z Chomutova za 25 980 Kč. Slavné svěcení zvonů se konalo na svatojakubskou pouť 27. července 1924 a ujal se ho P. František Hrubík, kanovník od sv. Víta.

… a dnes
Náš spolek chce navázat na tuto krásnou tradici a vyhlásil veřejnou sbírku na nové dva zvony, automatické zvonění, opravy zvonové stolice a celé tzv. zvonové komory. Budeme moc rádi, pokud do sbírky přispějete a nové zvony pro Hostivici podpoříte. 

Rozstřelen za Pražského povstání 7. 5. 1945 (foto z archivu Petra Rudolfa Manouška)

Sv. Vojtěch, ulitý roku 1802, přelitý v letech 1857 a 1882. Zvon byl rozstřelen za Pražského povstání 7. 5. 1945 (foto z archivu Petra Rudolfa Manouška).